Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bez debat špička mezi nejmladší generací rockových kapel. Nechybí jí nic. Hitové melodie, tah na branku, hloubka, vynikající a snadno zapamatovatelný zpěvák s výborným hlasem i opravdu silné skladby. Svěží banda, která může už zanedlouho šlapat na paty zavedeným jménům jako A PERFECT CIRCLE, PEARL JAM nebo FOO FIGHTERS, ke kterým žánrově není vzdálená.
A přitom v této poloze zdaleka nemuseli EXIT TEN být. Začínali s melodickým post-hardcorem, který byl zaměnitelný se zástupem podobných kapel. S přibývajícími melodickými prvky však sama kapela začala zjišťovat, kde je její silná stránka.
Na minulém albu jste mohli ještě objevit metalcorové sekačky a řvaní, aktuální „Give Me Infinity“ je už od těchto fragmentů očištěno zcela. EXIT TEN tímto předkládají důkaz toho, že lze vyměknout a zmelodičtět hrdě, se vztyčenou hlavou i elegancí současně. Záleží na tom, jak to uděláte. Jsem přesvědčen, že ne každá skupina by tento přerod ustála stejným způsobem.
Ačkoliv se i toto album nahrávalo v Outhouse Studios (ENTER SHIKARI, FUNERAL FOR A FRIEND), jeho zvuk je rockový, nehraje si za každou cenu na trendovku a to je dobře. Těmto mladým Britům jejich rocková poloha padne jak ulitá.
Největší předností kapely je jednoznačně frontman Ryan Redman. Androgenní fracek s divokou bujnou kadeřavou hřívou, který má zlato v hrdle a umí se navíc velmi dobře prodat. Ačkoliv v jeho projevu lze vystopovat přehnané známky manýrismu, podobného jaký má třeba Brian Molko, jeho chování nezavání prvoplánem a nějakým zvláštním způsobem mu tu jeho image věříte. Zbytek zařídí charisma, které z tohoto rebelského cápka září. V ledačems mi připomíná mladého Jima Morrisona. Tím hlavním je samozřejmě schopnost poskládat si dominantní pěveckou linku tak, jak to dělají velké rockové osobnosti. To, že Maynard James Keenan je jedním z Redmanových vzorů, zastřít v jeho projevu nelze.
Nová deska nepostrádá nic, co má dobrá dospělé rockové album má mít. Svižné melodické hitovky, akustické plouživé ukolébavky, jejichž záda se opírají o smyčcové nástroje a vokál i velmi citlivě a atmosféricky působící pasáže. Základem je ale stará dobrá rocková skladba, která je i přes nízký věk protagonistů vybroušená k dokonalosti a aranžována s obrovskou dávkou talentu. Vzhledem k tomuto materiálu si mohu dovolit i následující velkohubé konstatování: „Za minulý rok vyšly dvě opravdu dobré rockové desky. Tu první natočili FOO FIGHTERS a tu druhou EXIT TEN.“
Takto nejak by zneli INCUBUS, keby nepochádzali zo slnečnej Kalifornie, ale upršaného Anglicka a namiesto 311 a RED HOT CHILI PEPPERS by počúvali indie a štipku progresívneho rocku. Výsledok menom "Give Me Infinity" možno preto znie mierne britsky odmerane.
Album ponúkne na jednej strane skutočne skvelé kúsky, ako je dravá "Life", singlovka "Curtain Call", nervná "Drama" alebo temná balada "How Will We Tire", na strane druhej je tu však za hrsť vaty a až nezdravo ospevovaný "hlas podobný Brandonovi Boydovi".
17. ledna 2012
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
onanym
7 / 10
Za ten nudny mix by som dal niekomu po pyskoch. Sem tam vata.
Hodně poctivý náklad staroškolského grindcore z Města Andělů se členy SHITBRAINS, SULFURIC CAUTERY a RADIATION VOMIT. Excelentní práce bubeníka a na poměry žánru dost velká pestrost v riffech, dynamice i barvě vokálů.
Hůře stravitelná záležitost i na poměry old school death metalu. Tito Švédové nikdy nejeli přímočarý smrťák, takže novinka vlastně nepřekvapí. Pokud vám vyhovuje fusion kuchyně okrajových forem metalu, nemůžete s tímto nevycválancem šlápnout vedle.
Standardní živák ARAKAINu, výjimečný snad jen tím, kolik let existence na něm kapela slaví. Skalní jistě odhalí, která z obsažených skladeb ještě živě nebyla sejmuta, nám ostatním (co jsme se zároveň nezúčastnili) však postačí pár orientačních poslechů.
Občas není ku škodě se nakazit nějakou tou retro nahrávkou vonící po trvalé, zvlášť když se člověk jinak soustředí hlavně na nové věci. Jen se to s inokulací nesmí přehnat, jinak tahle „dcerka Doro“ o mnoho víc než to prima-retro nenabízí.
Hudba těchto Kanaďanů nikdy nebyla na první poslech. Ale ani skoro dva měsíce po vydání se do jejich novinky neumím dostat. Je tu jen několik záchytných míst, které pro mě mají přitažlivost. To je v porovnání s předchůdci zoufale málo.
Norská obdoba MAXIM TURBULENC (co do rozměrů) hraje elektro rock/metal ozdobený slušným zpěvem. Pro svou zastřenou melancholickou atmosféru nabízejí příjemný poslech jinak ne příliš originální hudby na vlnách středního proudu.
Tore je mrtev a tohle je jeho poslední deska. Bohužel od začátku nepřesvědčivá elevator music, i když bohatě proaranžovaná. Chybí atmosféra. Tu nalézám až v poslední třetině. Avšak Garm je Garm, takže to ještě prohledám, jestli jsem něco nepřeslechl.